Bitva v Ardenách

Krycí název Herbstnebel

Říšský vůdce se rozhodl zahájit protiofenzivu a útok Spojenců odrazit. Nahrály mu pozice, které protivníci při útoku na Belgii a Nizozemí dosáhli. Na severním cípu osvobozených území v Nizozemí byla 21. skupina armád, složená z britských jednotek v čele s maršálem Montgomerym. Objevila se možnost ji od ostatních izolovat. Poněkud jižněji stála americká 12. skupina armád v čele s generálem Bradleym. Její součástí byla také 3. armáda generále Pattona, proti níž stála 5. pancéřová armáda v čele s generálem Manteufflem. V důsledku postupu Spojenců na sever se právě v této části fronta poněkud natáhla. Nejslabším místem se stal Ardenský les, který ze strany Spojenců bránil 8. armádní sbor v čele s generálem Middletonem. K dispozici měl pouze tři pěší a jednu neúplnou tankovou divizi, které pokrývaly úsek o délce 128 km. Na jednu divizi připadl úsek v délce 32 km, zatímco armádní předpisy připouštěly pouhých deset kilometrů! Mnozí z vojáků těchto divizí byli nováčci, kteří zatím nebyli v boji. Němci se rozhodli tuto situaci využít.

Nejtěžší zkouška čekala spojence právě v Ardenách. Bylo to "neštastné" místo. Právě zde Němci v roce 1940 prolomili pozice francouzských vojsk. Hitlerovci měli v úmyslu prolomit anglo-americkou obranu, rozvinout útok a dostat se až k moři. K úderu nacisté vyčlenili asi 900 tanků a samohybných děl, ze vzduchu je mělo podporovat 800 bojových letounů. Pohonných hmot měla tanková vojska pouze na 140-160 kilometrů, tedy jen na polovinu hloubky plánované operace. Nejprozíravější představitelé německého velení pokládali úder v Ardenách za dobrodružství. Fašisté totiž neměli dostatek pohonných hmot, aby se dostali ze svými Tigeri z Arden až do Antverp. Říšský vůdce nebral tato varování v úvahu. Věřil, že se po překvapivém průlomu zmocní protivníkových skladů pohonných hmot a využijí je k dalšímu postupu, což se nakonec aspoň částečně podařilo. Pravdou zůstává, že spojenecké velení si bylo jisto svou zranitelností v oblasti Arden, ale nechtělo zde posilovat své formace z důvodů udržení iniciativy na ostatních místech fronty, avšak pro jistotu učinilo opatření - velké vojenské sklady s pohonnými hmotami umístili v bezpečné vzdálenosti od možného nepřátelského průlomu.

Již dávno předtím bylo snad nejdůležitějším úkolem spojeneckého bombardování ničit zásoby pohonných hmot nepřítele. Již tehdy se v zásobování palivy dostával do prekérní situace. Těžké bombardéry měly příkaz neustále provádět co nejtvrdší údery na veškeré zdroje nafty, rafinérie a sklady. To nejen snižovalo samotnou schopnost Německa vést válku, ale zároveň přímo ovlivňovalo situaci na frontě. Každý velitel musel vždy podřídit své plány tomu, kolik bude mít k dispozici paliva. Šlo o rozdíl v pohyblivosti vojsk při vedení mobilní moderní války.
Navíc západní spojenci měli kousek od svých slabých míst na severu silnější uskupení vojsk pod velením generála Hodgese a druhé, jemuž velel Patton, nedaleko odtamtud směrem k jihu. Proto si mysleli, že pokusí-li se Němci o útok jsou v nejlepším postavení, aby se mohli soustředit proti jeho křídlům. Avšak Spojenci ani náhodou nepředpokládali tak mohutný a zdrcující úder. Mapka plánu nacistické ofenzívy v Ardenách

Základy plánu protiútoku s operačním názvem Herbstnebel - Podzimní mlha - vypracovali maršál von Rundstedt a generál Westphal, definitivní podobu mu dal maršál Model. Podle něj měly dvě tankové armády - pátá a šestá (vedená generálem Dietrichem a sestavená k tomuto účelu), zaútočit přes Ardeny, prolomit frontu, rozdělit ji na dvě části, postoupit k Antverpám, Američany zahnat na jih a Brity obklíčit. Podpořit je měla 15. armáda na severu a 7. armáda na jihu. Dne 27. listopadu 1944 byl plán schválen; operace měla začít 9. prosince. Útok však byl třikrát odložen, protože se čekalo na počasí nepříznivé pro spojenecké letectvo, což bylo bezpodmínečnou podmínkou úspěchu. V sobotu 16. 12. 1944 v 5.30 ofenzíva začala. Po dělostřelecké přípravě se německá válečná mašinérie rozběhla na plné obrátky.

Již několik dní předtím se v podstatě nepozorovaně dostala do výchozích pozic, což svědčí o nízké úrovni práce amerického průzkumu na tomto úseku. V čele útočné kolony 6. pancéřové armády, na které ležela hlavní tíha útoku, stál oberstumbannführer SS Joachim Peiper, jehož důvěrně známe z amerického filmu Bitva v Ardenách. Dobyl Hausfeld, rozbil zbytky americké 14. divize a získal její sklad s benzínem, což mu umožnilo pokračovat směrem na Baugnez a Stavelot. Obsadit další sklad amerického benzínu poblíž města Spa se mu ale již nepovedlo. Podobná situace vládla na ostatních částech fronty. Večer 17. prosince byla fronta prolomena na celém útočném úseku. Americká 106. divize byla obklíčena a pluky 422, 423, 424 se bránily z posledních sil. "Ještě můžeme tuto válku prohrát," komentoval situaci generál Patton.

Panika, ale i obrana Američanů

Část Američanů utíkala, ale jiní se postavili na odpor a postup některých německých jednotek se povedlo zbrzdit. Přesto 422. i 423. pluk kapitulovaly a do německého zajetí pochodovalo 7000 Američanů. Mezitím jednotky 6. tankové armády obešly St. Vith, kde obklíčily významné americké síly, a obsadily Clervaux. Jednotky 5. tankové armády se dostaly k Wiltzu a na okraj města Bastogne, sídla velitelství 8. armádního sboru, a začaly ho obkličovat.

Německým jednotkám při postupu napomáhal nejen moment překvapení a zmatek, který po jejich útoku začal, ale i činnost diverzních a záškodnických skupin, které pronikly do operačního prostoru před zahájením útočné operace. V amerických uniformách přepadávaly americké stráže a měnily ukazatele směrů. Dostaly například před hlavně Peiprových tanků 285. prapor protiletadlového dělostřelectva, který byl v prostoru Malméd zajat a jeho příslušníci esesmany nelítostně postříleni. Každý z těchto diverzantů byl po dopadení Američany okamžitě popraven. Skončila tak drtivá většina z nich. Přežil pouze jejich nejvyšší velitel, smutně známý Otto Skorzeny, který zemřel 6. července 1970 na svém statku v Irsku! Mezitím se americké armádě podařilo stáhnout jednotky ze St. Vith a do málem již obklíčené Bastogne přesunout 101. výsadkovou divizi v čele s generálem Mac Auliffem, jemuž se povedlo město ubránit. Hrdinská obrana Bastogne byla asi nejsvětlejší stránkou operace z americké strany.

Dne 23. prosince se nad předními liniemi nenadále na čas vyjasnilo. Což je velkým štěstím pro Američany, ale neštěstím pro Němce. Spojenci začínají mohutně bombardovat německé pozice a zásobovací trasy. Od toho okamžiku, až na několik vyjímek, kdy se počasí opět zhoršilo, začala opět spolehlivě fungovat spolupráce spojeneckého taktického letectva s pozemním vojskem. Letectvo bombarduje citlivá místa německých komunikací, útočí na kolony postupující po silnicích a sleduje a hlasí každý závažný pohyb nepřátelských sil. Němcům začíná docházet benzín a munice. Někde začínají pěšky ustupovat. Přesto se dál tvrdě bojovalo, zejména v nejzápadnějším výběžku Němci obsazeného území. Němci postupovali až do 25. prosince 1944 a obsadili trojúhelník Monschau-Ciergnon-Echternacht.

26. prosince 1944, Pattonovi tankisté prorazili za velkých ztrát do obklíčeného Bastogne úzký, asi půl kilometru široký koridor. Počasí vychází vstříc nasazení letectva, je pěkně, že by se dalo sušit seno a to je rozhodující. Bitva by se pravděpodobně vyvíjela trochu jinak, kdyby bylo delší dobu zataženo, což je v oblasti Arden v zimných měsících jev poměrně častý. Příroda se k však Němcům obrací zády a ti nemohou včas a klidu přesunovat a zásobovat svá vojska.

Nacisté sice vyčlenili na podporu operace asi 800 bojových letounů a během bitvy se Luftwaffe pokouší operovat intenzívněji, ale proti mnohonásobné spojenecké přesile to nestačí.
Proto 1. ledna 1945 německé letectvo proti Spojencům provádí nejsilnější útok za mnoho měsíců. V průběhu dne zničili Němci mnoho spojeneckých letounů, většinou na zemi. Údery měli zničit nepřátelská frontová letiště a letouny v oblasti průlomu, částečné se jim to povedlo. Velké překvapení se však nekonalo, mohutné svazy spojeneckých stíhaček reagovali pohotově. Spojenci sice utrpěli dosti těžké a zčásti zbytečné ztráty, ale Luftwaffe za to musela také těžce zaplatit. Hitler plánoval provést tento "překvapivý" letecký úder ještě před průlomem, ale to bylo špatné počasí.

Prezident USA Franklin Delano Roosevelt a britský premiér Winston Churchil žádají Stalina, aby zahájil na sovětsko-německé frontě předčasně ofenzívu a tím ulehčil Spojencům v Ardenách. Američané zatím posilují svá vojska v Ardenách a chystají se na velký protiúder, který zahajují až 3. ledna 1945. Dne 4. ledna 1945 je z fronty stažena hlavní úderná síla - 6. pancéřová armáda, která spěchá na východ, kde začala požadovaná ruská ofenzíva. Němci začínají postupně stahovat i další jednotky. Tím pádem za tři dny od zahájení americké protiofenzívy byla osvobozena nebo Němci vyklizena více jak polovina ztraceného území.

Bitva v Ardenách tím byla u konce a Němci přecházejí zpátky do obrany. Ztráty na obou stranách byly vcelku vyrovnané a vysoké. Spojenci ztratili okolo 90 000 mužů. Bitvy se nakonec zúčastnilo okolo 600 tisíc Američanů, tj. největší počet amerických vojáků v nějaké bitvě v historii Spojených států. Truman se jednou zmínil o "těžkých ztrátách v ardenské bitvě". MacArthur upřesnil, že se tam ztráty "rovnali přibližně ztrátám za celou válku v taženích od Austrálie až do Tokia. Američtí vojáci pochodují do německého zajetí. Většinou mladí a nezkušení bojovníci kapitulovali v prvních dnech německé ofenzívy. Bitvu v Ardenách nepřežilo více než 150 000 vojáků a další tisíce civilistů. Fašisté způsobili Američanům velké ztráty a ti mohli být rádi, že to nedopadlo ještě hůře. Vrchní spojenecké velení v čele s Dwight Eisenhowerem si totiž myslelo, že německá armáda je již zdecimovaná. Ale stačilo, aby Vůdce přesunul pár pancéřových divizí z Východu a situace Spojenců na Západě nabyla málem hrozivých rozměrů. Němci ve snaze odvrátit celkovou porážku už nebyli schopni znovu posílit svou západní frontu. Otázkou zůstává jak by Spojenci dopadli, kdyby trvalo nepříznivé počasí a Němci by měli k dipozici dostatek pohonných hmot, neboť mnoho nacistických tanků muselo kvůli tomu zastavit svůj postup. Adolf Hitler doufal ve štěstí a náhodu, ale ta se pro tentokrát k němu obrátila zády.

Yankeeové si se zájmen prohlížejí neporušený nacistický tank Tiger II.,
který byl opuštěn jeho osádkou v Ardenách, poté co mu došlo palivo.