Z klasického pohledu byla bitva o Británii netradiční a pravděpodobně se jednalo o jednu z nejvýznamějších bitev v dějinách Anglie, důležitější než Agincourt, Trafalgar, Waterloo a prakticky všechny bitvy počínaje bitvou se španělskou armádou.

Tato bitva má však své zvláštnosti. Nedá se přesně určit, kdy bitva začala a už vůbec ne, kdy vlastně skončila. Nemůžeme ani přesně stanovit chvíli, kdy bylo dosaženo vítězství. Ani jeden z bojů nebyl vlastně rozhodující. Nedá se ani říct, že Britové bitvu vyhráli, ale spíš, že zabránili Němcům ve vítězství. A samozřejmě nemůžeme vědět, co by se stalo, kdyby Němci tuto leteckou bitvu vyhráli. Podařilo by se jim bezpečně přepravit přes kanál La-Manche vojsko a tankové divize? Nesmíme zapomenout, že Anglie měla převahu na moři. Dále je nutné si uvědomit jedinečnost této bitvy, protože to byla první letecká bitva v historii lidstva. Předtím se nikdy nic podobného neodehrálo.

Vítězný velitel předvídal a připravil tuto bitvu s takovou dovedností a rozhledem, který se blíží genialitě. Tím mužem byl sir Hugh Dowding. Zatímco v 30. letech začala výroba stíhaček Spitfire a Hurricane, vznikala nová, stejně důležitá zbraň - radar. Ta se Britům v bitvě o Británii ukázala jako rozhodující. Při Hitlerově tažení do Francie přišlo Britské královské letectvo (RAF) o čtvrtinu stíhaček. Situace byla v té chvíli pro Brity vážná.

Operace "Mořský lev"

Kdyby Německo bylo schopné zaútočit na Británii v červnu, když byly Britské pozemní síly zmatené a stíhací velitelství bylo na dně svých sil, Hitler by válku nad Anglií zřejmě vyhrál. Němci, ale neměli v té době žádný plán nebo koncepci pro válku s Anglií, neboť nepředpokládali tak rychlý pád Francie.

Avšak pád francouzské armády přišel podstatně dříve, než očekávali a znamenal pro Němce velkou euforii. Nacisté proto nevěnovali dostatečně velkou pozornost tomu, co bude následovat. Měsíc se čekalo zda Velká Británie příjme mír podaný Německem prostřednictvím Švédska a mezitím se také Vůdce vydal na inspekci po dobytích územích. Hitler zpočátku nechtěl zrazit Anglii na kolena, chtěl ji jen přinutit k vyjednání a uzavření míru, ale místo toho britské ostrovy vzdorovaly.

Němci proto vyčkali asi měsíc, než zahájili své vzdušné útoky proti Británii a další měsíc, než začali svůj hlavní útok. To bylo pro Británii moc důležité a v jistém slova smyslu rozhodující období.

Hitler rozhodl, že pozemní invaze do Británie se provede po zajištění totální převahy Luftwaffe nad RAF. Avšak bylo stanoveno, že příprava na vylodění a invazi do Británie musí být dokončena do poloviny srpna, neboť v říjnu a v dalších měsících již nejsou na moři vhodné podmínky pro vylodění.

Plánovaná invaze nesla krycí název "Mořský lev". Na základě výpočtů velení Wehrmachtu tvrdilo, že podaří-li se mu přes kanál převést tankové divize a následovně je vylodit na britském území, může zaručit dobytí Anglie. Námořní síly Německa, hlavně ponorky se též zapojili do bitvy o Británii na podporu celé akce. Avšak v té cobě měli Němci k dispozici asi pouze 60 ponorek místo 300, které by podle Donitze postačovaly ve vítězství na moři. Osud celé operace tak ležel hlavně na ramenou říšského maršála, vrchního velitele Luftwaffe Hermanna Göringa.

Kromě vzdušných bitev Luftwaffe útočila na pozemní vojenské cíle - přístavy, továrny, vojenská zařízení. Toto bombardování pozemních cílů přivodilo příchod vážné britské krize. Britové museli začít opouštět zničená, či vážně poškozená letiště. Přitom všem pokračovaly nadále vzdušné souboje a bitvy.

Bod obratu - Hitlerova pomsta

A pak v této jasné situaci udělaly jedné noci německé bombardéry chybu, která se stala osudnou. Skupina bombardérů Henkel si ve tmě spletla cíl a místo bombardování továren v Rochesteru a Thameshavenu upustila několik bomb na Londýn. RAF zaútočila na oplátku následujícího dne na Churchillův rozkaz na Berlín. Škody způsobené nepřátelským bombardováním Berlína sice nebyly velké, ale Hitler zuřil a jeho vztek způsobil změnu taktiky, která vzala zřejmě Němcům v letecké bitvě jasné vítězství.

Velení Luftwaffe Hitlerovu tlaku nějaký čas ještě dokázalo vzdorovat a i nadále se soustřeďovalo pouze na bombardování letišť a jiných vojenských cílů. Britové už nasazovali do Bitvy poslední zálohy. 222 letka RAF byla rozdrcena po 35 minutách uvedení do boje. A tak se stalo, že na počátku října byli rozdrceny i záložní letky - Anglie byla na pokraji porážky. Ztráty RAF poprvé od začátku letecké války o Anglii výrazně překročily ztráty Luftwaffe. Podle nejoptimističtějších předpokladů mělo RAF přežít jen následující 2 týdny. Nikdy předtím od roku 1066 nebyla Anglie tak blízko porážce.

V té nejtěžší chvíli - 7.9. roku 1940 přišla pro Anglii záchrana. Na Hitlerův rozkaz Göring odvolal Luftwaffe z bombardování veškerých vojenských cílů a novým cílem se stal Londýn. Tak začalo dlouhé utrpení tohoto města - hromadné bombardovací nálety.

 

Hitler se přesto domníval, že Britské letectvo je již dostatečně zdecimované a určil datum invaze do Británie na 17. září. Předtím byla naplánovaná rozhodující letecká bitva, Göring měl udeřit 15. září. Britům se ale podařilo rozluštit tajnou zprávu a zjistli, kdy operace začne. RAF, které se během přesměrování cílů na Londýn stačilo obnovit do bojeschopného stavu mělo v bitvě jasně navrch a flustrovaný Hitler musel přerušit poslední přípravy na vylodění a odložit vylodění na neurčito.

To byla vlastně chvíle osvobození Anglie. Útoky Luftwaffe začaly v následujících dnech slábnout a Anglie byla zachráněna, neboť věděla, že pokud se invaze neuskuteční do konce září nemusí se již německého vylodění obávat pro nepřízeň počasí na moři i na nebi a příchod zimy v následujících měsících.

Německé letecké útoky tím pádem ztratily svůj hlavní význam. Luftwaffe sice mohla nadále způsobovat Británii velké materiální škody, ale Němci ztratili mnoho letadel a jejich ztráty byli neúnosně vysoké. Narozdíl o Britů, kteří měli též vysoké ztráty, avšak byli schopni vyrábět o několik desítek letadel měsíčně více. Navíc britští piloti byli v případě sestřelení a katapultování schopni se znovu vrátit do služby, narozdíl od německých, kteří byli zajati většinou na britském území.

Dalším problémem se kterým se němečtí stíhači potýkali byl krátký dolet strojů Bf-109. Když se stíhací ochrana dostala nad Anglii měla pouhých 10-15 minut na souboje s letadly RAF. Poté museli stíhači své stroje obrátit a letět zpět. Bombardéry se při zpáteční cestě často ocitaly bez jakékoli ochrany a jejich ztráty nevyhnutelně rostly. Těžký stíhací letoun Bf-110 s téměř dvojnásobným doletem zase nebyl soupeřem pro britské stroje Hurricane a Spitfire.

Hitler začal uvažovat, proč Anglie vzdoruje a nepřistoupila na mírové podmínky. Začalo být jasné, že v roce 1940 není schopno Německo Velkou Británii zrazit na kolena. Německé nálety sice pokračovaly, ale již jen sporadicky. Německo se více zaměřilo na ponorkovou válku na moři, ve které zpočátku slavilo velké úspěchy, když ztráty spojeneckých lodí šly do stovek.

Nastal rok 1941. Spojené státy již několik měsíců vydatně podporovaly Velkou Británii ve válečném úsilí. Spojenci chtěli vytvořit z britských ostrovů vojenskou baštu vzdoru proti nacismu. Za této situace Hitler uvažoval: Velká Británie není pro Německo zatím vážným soupeřem. Vypořádám-li se nejdříve s Rusy. Anglie se bude muset umoudřit. A tak toho roku začala operace Barbarossa s úkolem zničit Sovětský svaz, ale to je již jiná kapitola.